V oblasti rozvoje a vzdělávání se pohybuji od roku 1999. Za tu dobu jsem potkala mnoho témat, a o některých z nich se domnívám, že „v tom má přece každý jasno“. Skutečností je, že jak do HR, tak mezi manažery přicházejí další generace, které si jasno teprve dělají.

Ráda bych tento článek věnovala těm, které zajímá, jak ve firmách využívat koučování tak, aby to k něčemu vedlo. Inspirací mi jako vždy byly rozhovory se známými a klienty z oblasti HR. S nimi občas narazím na zdroje, které já znám dlouho a oni objevují. A je to dobře, protože myšlenky v nich obsažené stojí za to.

Jeden takový věčný zdroj inspirace je 7 návyků vůdčích osobností Stephena Coveyho. Tuto knihu mi moje šéfová dala do ruky v roce 1999 a řekla – čti, podle toho budeme dělat rozvoj manažerů. Nedávno mi kamarád, šikovný a pracovitý HR ředitel, řekl: „Objevil jsem vynikající knížku, která vysvětluje, proč u nás ve firmě jsou někteří pracovníci tak dobří. Oni jednají podle ní. A tak chci, aby celý management byl proškolený. A tebe by mohla zajímat!“ Hádejte, která to byla…. ano, 7 návyků. Mezi nim na předním místě figuruje návyk „Začněte s myšlenkou na konec“, který si volně překládám jako „začínejte s cílem“. I v koučování hrají konce a cíle roli zásadní.

Další inspirace k článku přišla od Talent Managerky, se kterou jsme mluvily o využití koučování právě pro talenty firmy. Chtěla slyšet nějaké příklady z mé praxe. Sdílela jsem, jak jsme v jedné firmě v rámci talentového programu zarámovali koučování zadáním. Přerušila mě a s údivem se zeptala – koučování lze zadat? Jako že mají nějaké zadání a na tom mají pracovat s koučem? To není tajné? A do toho, na čem koučovaní pracují, může někdo mluvit?

Tvrdím, že ano, může, a tím je právě zadavatel koučování. Možná se ještě nabízí otázka – KDO je zadavatel? Je to ten, který má mandát chtít po koučovaném změnu. V praxi to obvykle znamená nadřízený koučovaného. Není to HR, i když to může zprostředkovat kontexty zadání, doplnit jej. Pakliže HR zastupuje zadavatele, je třeba, aby samotný HR měl za sebou koučovací výcvik, ve kterém se zadání definovat naučil.

Rozhodla jsem se propojit myšlenkově tyto dvě inspirace, vzpomenout na věci, které ve své naprosté provozní slepotě považuji za banalitu, a o zadání pro koučování napsat krátkou inspiraci.

Jaký smysl má stanovení dobrého zadání pro koučování aneb proč s tím trávit čas?

Je to užitečné z několika důvodů:

  • firma / nadřízený pracovníka (a někdy i koučovaný sám) si tím vyjasní, proč koučovaný kouče má a za co tedy firma platí
  • kouč se seznámí se širším kontextem pracovníka a umožní takové zadání, které je reálné a nabízí dostatečný prostor pro rozvoj a vlastní iniciativu koučovaného
  • předem si obě strany definují, jak a co chtějí během rozvojového procesu monitorovat, kontrolovat, měřit, reportovat atd…

Firma a zadavatel se může rozhodnout, že definovat zadání nechtějí. Vše tak zůstává v rukách koučovaného. Z mého pohledu je to možné, nabízíme koučovanému vlastně takový benefit – pracuj na čemkoliv pro tebe užitečném, i když se to v kontextu pracovním nemusí nijak konkrétněji projevit. Takový přístup je benefitem i v případě využití interního kouče, protože ani ten nepracuje zadarmo.

Ráda bych zdůraznila, že i tento přístup bývá pro firmu užitečný. Ve chvíli, kdy jako kouč pracuji s majiteli firem a členy nejvyššího vedení, tak ti často volí rozvoj a změnu v tom, co se ve firmě rozhodně projeví. Prostě jsou v roli, ve které jim na ovlivnění chodu firmy záleží.

Jak vypadá správně definované zadání? Je to ZMĚNA, která má být ve spolupráci s koučem dosažená. Pomůckou jsou např. otázky „Na čem pozná zadavatel to, že se koučovaný posunul?“ „Jaké změny má být dosaženo, abychom si řekli, že koučování bylo užitečné“? „Na čem poznáme, že koučovaný už kouče dále nepotřebuje, protože naplnil, to, co od něj budeme potřebovat?“

K tomu jasně patří i vymezení, jak to budeme monitorovat, čím změnu budeme poměřovat.

Jak probíhá tvorba zadání?

Chci zdůraznit, že dobré zadání nevznikne samo. Pro jeho vytvoření je třeba vést koučovací rozhovor právě se zadavatelem. I pro něj může být definice zadání obtížná, a tak se mi osvědčilo sejít se s ním o samotě, bez koučovaného. Během rozhovoru se kouč dostává k lepšímu porozumění kontextu spolupráce (poslání koučovaného ve firmě, toho, co se od něj chce nyní a co se bude chtít v budoucnu, co by změna měla přinést…) Vyjasníme si, na čem zadavatel chce poznat, že se koučovaný posunul.

Mojí snahou je zapojit zadavatele do celého rozvojového a koučovacího procesu. Vedu také ho k tomu, aby s koučovaným o koučování a progresu mluvil, aby ho ve změnách podporoval.

Úkolem kouče je umět zadání nadefinovat tak, aby vytvářelo prostor pro rozvoj a samostatné náměty koučovaného. A zároveň získat a mít v záloze prostor užší = zadání konkrétnější, to kdyby se náhodou koučovaný v nabízeném volném prostoru topil. Dalším koučovským uměním je pak předložit zadání koučovanému a vyladit jeho cíle v rámci tohoto zadání. Ale to už by byla jiná kapitola….

Na našem trhu je mnoho koučovacích výcviků, cílená kapitola o dobrém zadání a jak se k němu dostat se však najde jen v některých z nich. Většinou jsou to ty, které mají něco společného se systemickým přístupem. Díky vyjasnění si zadání kouč minimalizuje situaci, kdy se někdo nečekaně dotáže „jak vám to jde?“ nebo kdy někdo poukazuje na to, že „on ale koučovaný nemění to, co jsem chtěl… (když nikdo neví, co to bylo)“, popřípadě „ono to koučování stejně k ničemu nevede, kdo ví o čem si tam povídají…“

 A co vy? Jak ve vaší firmě pracujete se zadáním pro koučování? Kdo se podílí na jeho tvorbě? Jak vám jsou v tom nápomocní koučové, se kterými spolupracujete? A jak jste s tím spokojení?